Příběh: Pokračování klepání

14. srpna 2016 v 12:06 | McAdéla

Příběh

Pokračování klepání.
Seděli jsme na posteli a povídali jsme si. Ale najednou jsem se zetala Petra:" Petře ani si mi neřekl jak se ti stali ty jizvy?. Petr:"dobře ale slib mi že nebudeš smutná. Já: Slibuji.
Byl jsem ještě chvilku v tom sklepě cítil jsem zlou přítomnost duchů kteří měli velkou enrgii kterou jsem v životě ducha ještě necítil. Šel jsem po schodech otevřel jsem dveře. Ty dveře vedli do jiného světa. Okolo mě bylo světlo a pak byla najednou tma. Objevil jsem se na vaší chodbě, seděl jsem na židli připotali mě k ní. temný osobi ke mě přišli a říkali že chtějí Lucky život já jsem řekl že ne že jim to nedovolím.. ale přišla velká rána do hlavi. Probudil jsem se v Lucky pokoji a viděl jsem jak Lucka leží na posteli nejspíš spala. Seděl jsem na židli a cítil jsem přitomnost jiných duchů. Otočil jsem se a za mnou stáli 10 poltrgistů, věděl jsem že je nemůžu porazit. "Petře co se dělo dál?" Petr:" Poslouchej". Rychle jsem běžel k Lucině posteli a pokoušel jsem si jí vzbudit ale já jsem se otočil poltrgistům záda a ty mě pořezali a od toho mám ty jizvy. Chvilku jsem s nima bojoval ale řízli mě ještě do nohy ale už to není ani poznat. Spadnul jsem na postel myslel jsem že zemřu a myslel jsem nejvíc na Tebe. Myslel jsem na Tebe protože jsem si řekl jak jsem Tě od první chvíle viděl že když budu umírat chci myslet na Tebe aby jsem měl vzpomínky na Tebe, než zemřu, nevěděl jsem jestli Tě ještě uvidím.
Hned jsem měla slzi v očích .. a začal jsem jsem říkat: Děkuji Petře jsi oddvážný že jsi chránil život mý sestřenice moc se toho vážím.. co se dělo dál?"
Petr: Viděl jsem světlo. myslel jsem si že umírám... ale neumíral jsem. Viděl jsem jak se z nebes vznášejí anděli a vypukl boj mezi anděli a poltrgisti. Utíkal jsem aby jsem našel Tebe jeden Anděl jménem Lorraine mi řekl že se o tvou sestřnici postaráme že se jí nic nestane. Jen jsem příkívl a běžel jsem hledat Tebe. Slyšel jsem Tvůj hlas jak mě přivoláváš a už to bylo snadní se k Tobě dostat a teď jsem tady.
Chvilku jsem mlčela. "Petře co se děje teď s Luckou?" zeptala jsem se. Petr:" Hned se můžeš zeptat". "Ale koho?" Zeptala jsem se. Petr:" Přines zrcádko". Okamžitě jsem běžela pro zrcádko do koupelny. "Petře co teď?". Petr:"Podívej se do něj". V zrcádku jsem viděla paní která vypadala jako Anděl stála za mnou v bílích šatech který jí šahali až ke kotníkám na zádech měla bílá křídla. Vlasy měla hnědý a měla je zakroucený.

Petr:"Jmenuje se Lorraine". "Ahoj Adélo, Tvoje sestřenice Lucka je v pořádku, ještě mě uvidíte". Řekla průzračním hlasem Lorraine.
"Adélo jsme zpět" slyšela jsem maminy hlas. Já:" Jsem nečekala že přijedete tak brzo". Slyšela jsem dupání po schodech. "Copak děláš?" Já:"Nic". Mamina:"Bezva půjdeš se mnou nakoupit?". Zakřičela radostně:"Joo". "Petře půjdeš s náma?" Petr:"Rád, bude legrace".
 Co se bude díl dál? Kdo je doopravdy Lorraine? Odešli poltregistové? Uvidíte v příštím díle!! :)
 

Podle skutečné události

5. srpna 2016 v 10:37 | McAdéla

PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI.

Včera večer se mi stalo: Měla jsem zavřené dveře a zashnuté světla tak byla u mě v pokoji pomalu tma. Četla jsem článek nahlas kde Petr strašil nebo straší na Koumřiské skále v jednom domu jednoho kamaráda. Po chvilce tam byla moje část článku kterou nesnáším, že Petr Muk zemřel. Moc se mi to nechtělo číst nahlas.. ale nakonec jsem se přemluvila. Ale jak jsem to četla vypadla wifina. Hned mi ťuklo že je asi Petr u mě. Nebála jsem se ale připadalo mi to divné ale zas to bylo pěkný že je asi u mě Petr Muk. Nevím proč jsem si sedla za dveře a říkala jsem:" Péťo já tam chci bydlet, chci Tě vidět". Atmosféra byla tajemná, že nejsem v pokoji sama, ani nevím jak to popsat. Po chvilce jsem se zvedla protože chtěl po mě Pavel (brácha) flešku aby se měl na co koukat, když nešla wifina. Pak jsem ten článek dočetla. Našla jsem si jednu fotku Petra Muka a pustila jsem si písničku "snad se mi neztratíš". Něco jsem k Petrovi mluvila ale už si nepamatuju co. Měla jsem zavřené oči a hlas se mi klepal a trochu jsem se klepala i já. Potom na chvilku jsem zmlkla. Pak se stalo něco tajemného:Už jsem se neklepala a byla jsem uvolněná. Potom jsem chvilku stál(a) na zemi za chvíli jsem šla ke mini skříni kde mám napsáno Petr Muk never forget. Chvilku jsem u toho stála a prohlížela jsem si to. Jakoby mě Petr Muk ovládal, koukal přes mě. Když skončila písnička "snad se mi neztratíš" tak jsem se probrala. Po chvilce jsem si hrála s balonkem a jakoby Petr do něj taky jednou bouchnul. Já jsem mu řekla trochu rozklepaným hlasem: Petře jestli mě chceš strašit tak ti to jde náramně dobře. A trochu jsem se zasmála. Pak jsem mu řekla:" Petře já jsem Tvá největší fanenka a když říkám fanenka tak to myslím z celého srdce". A potom jsem mu zaspívala písnčku slunce. A pak se nic divného nestalo.

Návrat

25. července 2016 v 18:02 | McAdéla

Pokračování klepání

Pokrčování klepání:
Uběhl rok a Petr se ještě nevrátil.. říkala jsem si kdy se vrátí..
Byl večer 22:00 šla jsem spát a obvykle jsem poslouchala Petrovo písničky. Stýskalo se mi po něm, řekla jsem si že ho vyvolám. Vypla jsem si písničky zashla jsem lampičku a sedla jsem si na postel, začala jsem říkat: "Petře já Tě vyvolávám.. přijď ke mě.. prosím. Cítila jsem přtomnost jiného ducha který měl v sobě hodně zlosti. Nemohal jsem dýchat. Myslela jsem si že mě chce ublížit. Rychle jsem ho odvolala. Probudila jsem se v čase 3:00. Přemýšlea jsem kdo by to mohl být. Řekla jsem si že znovu vyvolám Petra Muka i když to bude nebezpečné protože ve 3 hodiny ráno mají duchové největší aktivitu a raději jsem si rozvítila lampičku. Začala jsem říkat: Petře já Tě vylovám, už ses u mě dlouho neukázal.. hodně se o Tebe bojím. Chvilku se nic nedělo myslela jsem si že to vzdám myslela jsem si že mu poltergeistové ublížily.. už jsem ztrácela naději že se znovu ukáže. Se žalem jsem brečela a sklonila jsem si hlavu na postel. Najednou jsem slyšela: "Neplač už jsem se vrátil". Já: Kdo jseš?!. Najednou se zaplo rádio a v rádiu začala hrát písnička od Petra Muka tančíš sama. "Petře" Řekla jsem potichu. Cítila jsem chlad na hlavě. Zvedla jsem hlavu a vedle mě seděl PETR MUK a začala jsem říkat Petře jseš to ty?" Petr: A kdo jiný? a zasmál se. Chvilku jsem nemohla uvěřit že to je Péťa, cítila jsem jeho přítomnost, viděla jsem ho. Pevně jsem Péťu objala a on obejmul mě. Dotkla jsem se Péťovo zad slyšla jsem jako by ho to bolelo. Začala jsem říkat: Péťo co máš na zádech? "nic" Řekl smutně Péťa. Já: Petře ukaž mi to. "Dobře ale slib mi že ti nebude kvůli mě líto" Řekl Péťa rozklepaním hlasem. Otočil se ke mě zády vyhrnul si triko nahoru. Viděla jsem jak má na zádech 3 dlouhé jizvy. Okamžitě jsem omdlela.
Ráno jsem se brobudila v jiné poloze ležela jsem na zádech a byla jsem překrytou peřinou. Petr:" Dobré ráno, proč si vykřikla v noci moje jméno?. Já:" Dobré ráno, měla jsem strašný sen". Petr:"O čem byl?". Já: Neřeš.
Petře kdo ti udělal ty rány na těch zádech?

CO A KDO UBLÍŽIL PETROVI ? SE DOZVÍTE V DALŠÍM DÍLE

 


Kanál yt

11. dubna 2016 v 17:18 | McAdela
Pojďte se podívat na můj kanál kde mám dubstepy budou se Vám líbit: https://www.youtube.com/channel/UCTta5L_eMF-UhCdWiKw8s_A

Podle skutečné události

28. března 2016 v 21:34 | McAdela

Podle skutečné události

Už nevím kudy kam, špatnou náladu mám...... Petře, nidky na tebe nezpapomenu, navžy zůstaneš v mím srdci. Byl jsi užasnej člověk s dobrým srdcem. Navždy Tvé písničky budou hrát v mé hlavě. Občas si říkám: Petře, vrať se prosím k nám na zem, slibuju že ti pomůžu..... kdyby byl ještě nějakej čas tak by jsem ti pomohla. Nebyl by jedinej den kdyby jsem si na Tebe nezvpomněla. Když jsem poslouchala slz nelituj, tak jsem celou písničku proplakala..... jak mohl takhle nádhernej člověk s nádherným hlasem zemřít?! Už nic nebude jako dřív. Hodně, hodně mi chybíš, mám Tě ráda......

Smutný příběh,ale krásný!!!

18. března 2016 v 15:34 | McAdela
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale později t začalo být vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cítila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svým světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.

O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.

O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...

Poltergeistové v našem domě: Pokračování klepání

16. března 2016 v 16:05 | McAdela

Poltergeistové v našem domě: Pokračování klepání

Jednoho dne o prázdninách přijela k nám na prázdniny moje sestřenice Lucka. Rodiče byli v práci . Já a Lucka jsme seděli na posteli, povídali jsme si o skupině Oceán. ( byli jsme v mém pokoji ). Najednou Lucka začala ukazovat na dveře a začala říkat: Vídíš to ? Já: A co ?. Lucka: Tam stojí nějakej pán a říká aby jsme rychle zaveřeli dveře, jinak se nám něco stane, a ještě říká Adélo udělej te to to jsem já Petr Muk !. Já: Pojď je rychle zavřít! Tak jsme běželi zavřít dveře a raději jsme se o ně opřeli. Najednou vidím jak mezi mnou a Luckou sedí PETR MUK. Petr začal říkt: Tak už mě vidíš ? A zasmál se. Ano vidím a co se děje? Petr: Psst jsou blízko. Lucka: Kdo je blízko ? Petr šeptal: Poltergeistové. Najednou zavládlo ticho.
Chvíli jsme seděli opřený o dveře. Petr zase začal říkat: Myslím si že už odešli. Tak jsme se zvedli a najednou jsme uslišely velkou ránu. Adéla: RYCHLE DO SKLEPA!! Petr: Dobrej nápad!. Tak jsme rychle běželi po schodech až do sklepa, cestou se všechna světla rozvísela a zase zasínala. Už jsme byli ve sklepě a Petr začal říkat! Já musím jít holky, ještě se uvdíme. Lucka: Ale kdo nás bude chránit ?! Petr dal ruku na Lucčino rameno a začal říkat: Zvládnete to tady sami, věř mi, já jdu za poltergeistama zeptat se co chtějí. Adéla stála vedla Petra a strachem ho objala a začla říkat: Ať se tě nic nestane. Petr kývl hlavou a odešel. Lucka: A co teď budem dělat? Adéla: Počkáme tady dokuď se nevrátí rodiče.
Asi po 15 minutách jsem s Luckou slyšlela nějaké kroky na chodbě. Adéla: Pojď se podívat. Tak jsme šly. Když jsme stáli u dveřích tak začal někdo otvírat dveře. Stáli jsme vedle sebe nehýbali jsme se a ani jsme nedýchali. Dveře se otevřeli a vidíme maminu a začla říkat: Copak jste tam dělali ? Adéla! My jsme si jenom hráli. Víc už me nic neřekli a běželi jsme do pokoje. Seděli jsme na posteli a za chvilku začala Lucka říkat: Kdo je ten Petr Muk ? Adéla: Byl to užasnej člověk a zpěvák, který zemřel pouze v 45 letech... tak mladý.... měl pěkné skladby a nádherný hlas který zůstane v naší mysli a srdcích. Nikdy na Petra nezapomenu. Každý den si na něj vzpomenu,..... každý den poslouchám ten jeho nádhernej hlas. Petře kdyby byl ještě nějakej čas tak by jsem ti pomohla.
Pak zavládlo ticho.

MŮŽETE SE TĚŠIT NA DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ Poltergeistové v našem domě: Pokračování klepání A BUDE TO SMUTNÝ, ZAMILOVANÝ A STRAŠIDELNÍ. MÁME A MĚLI JSME TĚ RÁDI PETŘE MUKU A TAK TO ZŮSTANE NA VŽDY,MOC MI CHYBÍŠ....


Vtipy 1

16. března 2016 v 15:15 | McAdela
Jdou 2 blondýnky okolo rybníku a jedna tam spadne.
Druhá říká: "Jak se mohla utopit, vždyť měla 2 lodičky."


Přijde pán k chlapečkovi a ptá se ho:
"Nevíš, kde tady bydlí pan Novák?"
"Vím, pojďte, já vám to ukážu."
Když vyjdou společně až do dvacátého patra, chlapeček ukáže na dveře a povídá:
"No, tak tady bydlí ten pan Novák, ale jestli s ním chcete mluvit, tak sedí na lavičce před domem."

Blondýna se rozhodne zabít papouška. Vyleze na skálu a hodí ho dolů.

Na školním výletě jeden z žáků najde granát.
Paní učitelka ho okřikne: "Nevíš, co to je, okamžitě to zahoď!"

Víte, proč nemůže mít Karkulka děti?
Protože má buchtu v košíčku.

Víte, co mají společného Vánoce s tornádem?
Že máš v obýváku strom.

Jde Čech, Rus a Američan ke studni přání.
Rus řekne: "Do Ruska."
Američan řekne:"Do Ameriky."
Čech zakopne a řekne:"Do prdele.


Láska někdy bolí

13. března 2016 v 18:45 | McAdela
Příběh!!!!!!
Kluk - Dnes jsem tě postrádal ve škole, kde jsi byla?
Děvče- Jo… musela jsem jít k doktorovi
Kluk - [Oh] Vážně? Ty?
Děvče - Nic zvláštního.. každoroční prohlídka
Kluk - [Oh]
Děvče - Tak… co jsme dnes dělali v matice?
Kluk - Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků
Děvče - OK dobře
Kluk - Jo….
Děvče- Hej .. mám otázku..
Kluk - ok , Ptej se
Děvče- Jak moc mě miluješ?
Kluk - Víš že tě miluju víc než cokoliv!
Děvče - jo…
Kluk - Proč ses ptala?
Děvče- ….>mlčí<…….
Kluk - Je něco špatně?
Děvče- Ne, všechno je v pořádku
Kluk - Dobře
Děvče - Jak moc ti na mě zaleží?
Kluk- Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl..
Děvče- Chceš?
Kluk - Samozřejmě že ano! >povzdech< je něco špatně?
Děvče - Ne všechno je v pohodě
Kluk - Určitě?
Děvče- Ano
Kluk - Dobře.. já doufám..
Děvče - Chtěl bys pro mě zemřít?
Kluk - Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil miláčku.
Děvče - Opravdu?
Kluk - Kdykoliv. Ale teď vážně , není něco špatně?
Děvče - Ne.. Já sem v pohodě, ty si v pohodě , my jsme v pohodě, všechno je v pohodě.
Kluk - ….. ok
Děvče - Dobře.. musím jít uvidíme se zítra ve škole
Kluk - Dobře .. Ahoj.. MILUJU TĚ
Děvče - …. Taky tě miluju , pa
DALŠÍ DEN VE ŠKOLE
Kluk - Čau, neviděl si dneska mojí holku?
Kamarád - ne
Kluk - >povzdech<
Kamarád - Ani včera tu nebyla
Kluk - Já vím… Celou noc měla obsazeném telefon..
Kamarád - Hele vole tak víš jaký holky někdy jsou..
Kluk - jo.. ale ona ne
Kamarád - Nevím co ti mám ještě říct …
Kluk - Tak dobře.. Musím jít na Angličtinu , uvidíme se po škole
Kamarád - ok , já jdu na chemii (je tam psáno silence = věda… nepodstatný)
TU NOC
-crrr-
-crrr-
-crrr-
Děvče - Prosím?
Kluk - Ahoj
Děvče - [Oh] čau
Kluk - Ty jsi dnes nebyla ve škole?
Děvče - [Oh] Musela jsem jít na nějaký vyšetření
Kluk - Jsi nemocná?
Děvče - Hmm …. Musím jít, na druhé lince mi volá máma
Kluk - Počkám
Děvče - Může to trvat dlouho.. zavolám Ti později
kluk - Dobře… Miluju Tě miláčku
>>Hodně dlouhá pauza<<
Děvče - (se slzou v oku) podívej, budeme se muset rozejít
Kluk - Cože???
Děvče - Je to to nejlepší co pro nás teď můžu udělat
Kluk - jo?
Děvče - Miluju tě
>>klik<< ((položení sluchátka))
DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY
Kluk - Čau vole…
Kamarád - čau
Kluk - Co se stalo?
Kamarád - Nic.. hele mluvil si se svojí ex?
Kluk - ne
Kamarád - Takže si neslyšel?
Kluk - Neslyšel co?
Kamarád - Hmm , nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne
Kluk - Vole! Co to kurva… MLUV!!!
Kamarád - [Oh] … zavolej sem 433-555-3468
PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO
Hlas - Dobrý den, okresní nemocnice , sesterské oddělení
Kluk - [Oh] musel sem si splést číslo … Sháním svojí kamarádku
Hlas - Jaké se jmenuje pane?
((Kluk dává informace))
Hlas - Máte správné číslo, to děvče je jednou z našich pacientek
Kluk - Opravdu?? Co se stalo? Jak jí je?
Hlas - číslo jejího pokoje je 646 budova A , oddělení 3
Kluk - CO SE STALO?
Hlas - Prosím přijďte a můžete ji vidět
Kluk - POČKEJTE! NE!
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-
-tůůůůůůt-
KLUK JDE DO NEMOCNICE…. DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI
Kluk - Panebože! Jsi v pořádku?
Děvče - ……….
Kluk - Miláčku! Mluv se mnou!
Děvče - Já…
Kluk - Ty co? Ty CO?
Děvče - Mám rakovinu… a žiju na přístrojích
Kluk -…….. (strašně moc se rozpláče ) …….
Děvče - Dnes mi ty přístroje odpojí ….
Kluk - CO??
Děvče - Chtěla jsem ti to říct.. ale nemohla jsem
Kluk - Neřekla si mi to?!
Děvče -Nechtěla jsem ti ublížit
- Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!
Děvče - Chtěla jsem jen vidět že cítíš to stejné co já .
Kluk - ??
Děvče - Miluju Tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .
Kluk - ……
Děvče - Nebuď smutbý , miluju Tě a pořád tady budu s tebou
Kluk - Tak proč si se se mnou rozešla?
Sestřička - Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce
KLUK OPOUŠTÍ POKOJ..DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ A UMÍRÁ
Ale co chlapec neví je proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby to řekl na poslední chvíly, a rozešla se s ním jen proto že věděla že jí zbývajé pouze 3 týdny.A myslela si že ho tím ušetří trápení když se rozejdou než umře.
DALŠÍ DEN
Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce. VZKAZ ZNĚL : Řekl jsem jí že bych se pro ni zastřelil …. Stejně jako ona řekla že by pro mě zemřela…

Smutná láska....

13. března 2016 v 17:55 | McAdela
Sedím tu sama, mé srdce prudce bije, má vzpomínka na tebe stále ještě žije. Co dělat mám, jak tě mám přesvědčit, že já jsem pro tebe ta pravá, vždyť já tě miluji z celého mého srdce. Kdybys jenom chtěl mi mou lásku oplácet tou svou!
Pro tebe udělala bych toho moc! Proč? Když ty mě stejně nemiluješ? Protože mi na tobě záleží,jako na nikom jiném v mém životě. Za to, že tě tolik miluji, i když NESMÍM, já nemůžu. Ty mi můžeš poručit, abych tě nemilovala, protože to nejde, ale mému srdci poručit nejde. Kolikrát bych si to přála, aby z mého srdce, z mé mysli vymizel tvůj obraz, tvůj úsměv, tvé pohlazení, tvůj dech, tvé pohlazení a tvé něžnosti. Ale copak to jde? Ne. Ty určitě netušíš, jak se každý den kvůli mé lásce trápím. Sedím, jako právě teď, dívám se někam do daleka, a přemýšlím o tobě a o tom, jak by bylo krásné, kdyby jsi mě chtěl milovat. Občas se při tom snění přistihnu, jak mi tečou po tváři slzy. Jsou to slzy pro tebe. Jsi jediný kluk v mém životě, kterého takhle moc miluji, a už teď vím, že už takhle opravdově milovat nikdy nebudu. Když jsem tě poznala , nevěděla jsem ještě jak hluboce se vryješ do mého povědomí a hlavně do mého srdce. To, že teď nejsme spolu je jen a jen moje chyba a já to vím. Zavinila jsem to já. Nevěděla jsem co jsem získala, když jsem tě potkala, a hrála jsem si s tvými city. Otevřel jsi mi své srdce a dal najevo své city,ale já tě zradila. A proto se teď už bojíš dát mi najevo znovu co cítíš. Chápu to, ale litovat toho teď je už přece jenom pozdě. Ty si chceš užívat života bez lásky, bez citů. Doufám, že tím dosáhneš toho, čeho jsi chtěl.

Kam dál