Srpen 2016

Příběh: Pokračování klepání

14. srpna 2016 v 12:06 | McAdéla

Příběh

Pokračování klepání.
Seděli jsme na posteli a povídali jsme si. Ale najednou jsem se zetala Petra:" Petře ani si mi neřekl jak se ti stali ty jizvy?. Petr:"dobře ale slib mi že nebudeš smutná. Já: Slibuji.
Byl jsem ještě chvilku v tom sklepě cítil jsem zlou přítomnost duchů kteří měli velkou enrgii kterou jsem v životě ducha ještě necítil. Šel jsem po schodech otevřel jsem dveře. Ty dveře vedli do jiného světa. Okolo mě bylo světlo a pak byla najednou tma. Objevil jsem se na vaší chodbě, seděl jsem na židli připotali mě k ní. temný osobi ke mě přišli a říkali že chtějí Lucky život já jsem řekl že ne že jim to nedovolím.. ale přišla velká rána do hlavi. Probudil jsem se v Lucky pokoji a viděl jsem jak Lucka leží na posteli nejspíš spala. Seděl jsem na židli a cítil jsem přitomnost jiných duchů. Otočil jsem se a za mnou stáli 10 poltrgistů, věděl jsem že je nemůžu porazit. "Petře co se dělo dál?" Petr:" Poslouchej". Rychle jsem běžel k Lucině posteli a pokoušel jsem si jí vzbudit ale já jsem se otočil poltrgistům záda a ty mě pořezali a od toho mám ty jizvy. Chvilku jsem s nima bojoval ale řízli mě ještě do nohy ale už to není ani poznat. Spadnul jsem na postel myslel jsem že zemřu a myslel jsem nejvíc na Tebe. Myslel jsem na Tebe protože jsem si řekl jak jsem Tě od první chvíle viděl že když budu umírat chci myslet na Tebe aby jsem měl vzpomínky na Tebe, než zemřu, nevěděl jsem jestli Tě ještě uvidím.
Hned jsem měla slzi v očích .. a začal jsem jsem říkat: Děkuji Petře jsi oddvážný že jsi chránil život mý sestřenice moc se toho vážím.. co se dělo dál?"
Petr: Viděl jsem světlo. myslel jsem si že umírám... ale neumíral jsem. Viděl jsem jak se z nebes vznášejí anděli a vypukl boj mezi anděli a poltrgisti. Utíkal jsem aby jsem našel Tebe jeden Anděl jménem Lorraine mi řekl že se o tvou sestřnici postaráme že se jí nic nestane. Jen jsem příkívl a běžel jsem hledat Tebe. Slyšel jsem Tvůj hlas jak mě přivoláváš a už to bylo snadní se k Tobě dostat a teď jsem tady.
Chvilku jsem mlčela. "Petře co se děje teď s Luckou?" zeptala jsem se. Petr:" Hned se můžeš zeptat". "Ale koho?" Zeptala jsem se. Petr:" Přines zrcádko". Okamžitě jsem běžela pro zrcádko do koupelny. "Petře co teď?". Petr:"Podívej se do něj". V zrcádku jsem viděla paní která vypadala jako Anděl stála za mnou v bílích šatech který jí šahali až ke kotníkám na zádech měla bílá křídla. Vlasy měla hnědý a měla je zakroucený.

Petr:"Jmenuje se Lorraine". "Ahoj Adélo, Tvoje sestřenice Lucka je v pořádku, ještě mě uvidíte". Řekla průzračním hlasem Lorraine.
"Adélo jsme zpět" slyšela jsem maminy hlas. Já:" Jsem nečekala že přijedete tak brzo". Slyšela jsem dupání po schodech. "Copak děláš?" Já:"Nic". Mamina:"Bezva půjdeš se mnou nakoupit?". Zakřičela radostně:"Joo". "Petře půjdeš s náma?" Petr:"Rád, bude legrace".
 Co se bude díl dál? Kdo je doopravdy Lorraine? Odešli poltregistové? Uvidíte v příštím díle!! :)

Podle skutečné události

5. srpna 2016 v 10:37 | McAdéla

PODLE SKUTEČNÉ UDÁLOSTI.

Včera večer se mi stalo: Měla jsem zavřené dveře a zashnuté světla tak byla u mě v pokoji pomalu tma. Četla jsem článek nahlas kde Petr strašil nebo straší na Koumřiské skále v jednom domu jednoho kamaráda. Po chvilce tam byla moje část článku kterou nesnáším, že Petr Muk zemřel. Moc se mi to nechtělo číst nahlas.. ale nakonec jsem se přemluvila. Ale jak jsem to četla vypadla wifina. Hned mi ťuklo že je asi Petr u mě. Nebála jsem se ale připadalo mi to divné ale zas to bylo pěkný že je asi u mě Petr Muk. Nevím proč jsem si sedla za dveře a říkala jsem:" Péťo já tam chci bydlet, chci Tě vidět". Atmosféra byla tajemná, že nejsem v pokoji sama, ani nevím jak to popsat. Po chvilce jsem se zvedla protože chtěl po mě Pavel (brácha) flešku aby se měl na co koukat, když nešla wifina. Pak jsem ten článek dočetla. Našla jsem si jednu fotku Petra Muka a pustila jsem si písničku "snad se mi neztratíš". Něco jsem k Petrovi mluvila ale už si nepamatuju co. Měla jsem zavřené oči a hlas se mi klepal a trochu jsem se klepala i já. Potom na chvilku jsem zmlkla. Pak se stalo něco tajemného:Už jsem se neklepala a byla jsem uvolněná. Potom jsem chvilku stál(a) na zemi za chvíli jsem šla ke mini skříni kde mám napsáno Petr Muk never forget. Chvilku jsem u toho stála a prohlížela jsem si to. Jakoby mě Petr Muk ovládal, koukal přes mě. Když skončila písnička "snad se mi neztratíš" tak jsem se probrala. Po chvilce jsem si hrála s balonkem a jakoby Petr do něj taky jednou bouchnul. Já jsem mu řekla trochu rozklepaným hlasem: Petře jestli mě chceš strašit tak ti to jde náramně dobře. A trochu jsem se zasmála. Pak jsem mu řekla:" Petře já jsem Tvá největší fanenka a když říkám fanenka tak to myslím z celého srdce". A potom jsem mu zaspívala písnčku slunce. A pak se nic divného nestalo.